Pověsti, pověry, příběhy

1)

Padlý  švédský vojín vstává z nedalekého hrobu a zvoní svým padlým druhům ...

Ve Stanislavicích, pod kosteleckým vrchem prý padlý neznámý švédský vojín vstává z nedalekého hrobu, zvoní svým padlým druhům a zve je ke společné pobožnosti. Již tři sta let se za bouřlivých, větrných nocí ozývá umíráček ze Stanislavské zvoničky a zve švédské vojáky na kostelecký vrch k lesu na pobožnost. Těrlický silák Tyroň jezdil často na trh do Těšína. jednou tam se známými poseděl déle, než obvykle u korbele dobrého těšínského piva a pozdě v noci se vracel starou kopcovitou cestou domů. Koně volně kráčeli lesem do kopce a Tyroň podřimoval v košatině. Na vršku nad zámečkem se náhle zabral do dřímoty. V šumu větru mu do uší zazněl hlas zvonku a vážný táhlý zpěv. Tyroň trhl opratěmi, zastavil koně a pozorně naslouchal . Teprve teď zpozoroval podivný svit na vrcholku kosteleckého kopce. Pobídl koně a brzy vyjeli na kopec. Tam Tyroň zastavil povoz a sám se tiše plížil k lesu. Viděl dva vysoké ohně. V jejich svitu stál nízký, bíle prostřený pařez, upravený jako prostý oltář. U něho bledá, světlá postava, promlouvala a tichým, vážným hlasem ke klečícímu shromáždění. Prostovlasí vojáci tiše rozjímali. Na dlouhých kabátcích přes koženou kazajku všem přesahoval široký, krajkový límec. Na drobném bandalíru se houpal těžký kord. Kazatel domluvil a shromáždění znovu zanotovalo vroucím hlasem. Tyroň pak sousedům vyprávěl o podivné pobožnosti švédských vojínů na kosteleckém vrchu, ale nikdo mu nechtěl věřit. Zvonění od staré stanislavské zvonice však slyšelo hodně těrličanů a proto se pověst roznesla brzy po celém kraji.